. .
Text
. .

Domů


Zachtělo se mi vody ze studánky.

Čepici sejmout, přikleknout,

pár doušků z dlaně,

kvůli klidu v duši.


Já žiju v městě, sám nevím jak dávno.

Vono je ve mně,

já jsem celej v něm,

jak vroste kámen do kořenů stromu.

Ale že vždycky prapodivnej ptáček

ten strom si najde,

na něm zazpívá,

až se ten kámen mocí silnou pohne,

já nejsem jinej.

Já bych se chtěl vrátit.

Na těch pár doušků

čistý vody z dlaně.


Já proti městu ani jedno slovo.

Já tu mám známých,

co se nazdravím,

kudy jdu, známí, samej dobrej den,

uhlí mám dost, a světnici mám světlou,

hned někdo umře, moc se to tu hejbá,

a město, to je nádherný,

když večer z vokna hledím.

Věžičky, věže, žerdě, antény,

koruna královská, jak se to o něm píše.

Obchody za rohem, a všechno je ti k službám.

Veselej život, jako namazanej.

Život, smrt, řeči z tlampačů.

Možná, že jednou vkročím do obchodu

pro dvacet deka krájenýho štěstí

a sáček vzpomínek,

zabalit, slečno, já si to sním doma.



No ale se mi poslední čas stejská.

Chleba tu neumějí,

brousek jako mrak.

Posedět neumějí, srdce mají mimo.

Jsou celí umělí. Vono to dobře nejde,

být celý život pořád dotýkanej,

být pořád někde, kde se na tě může,

být prosvícenej nebo konejšenej,

a spočítanej být páčkama z vocele.

Knoflíky ve zdi, to sou mrtvý oči.

Strašně moc drátů mezi lidma vede

a vnouček mýho známýho se ptal

v svým pátým roku jednou zvečera,

jestli to nahoře

je reklama,

protože neznal vobyčejný hvězdy.


Člověk je člověk, von musí být sám,

a musí vědět o větrným plášti,

a pod sýkorkou, co uvidí v parku,

na stromku – sirotkovi,

neměl by mít zapotřebí

bílý cedulky.

Protože jináč mohlo by se stát,

že ji sám jednou najde pod sebou.

V muzeu zvaným Nesmírno.


Zachtělo se mi vody studánky.

Čepici sejmout, přikleknout,

pár doušků z dlaně.


A pak si chvilku v trávě pozdřimnout

při zvonku ovečky

odněkud z předaleké stráně.



Název textu: Domů
Autor: Josef Kainar
Vložil: Luděk Černý (erl)