Kamarádi

Když tak du podzimní alejí,

moc veselo mi nebývá.

Kamarádi se ztrácejí

a listí padá.

Za listem kamarád,

co však je nejhoršího,

to padání se děje vždycky v bezvětří.

Příčiny neviděný ukončí svý dílo,

za límec padne list

a listonoška do schránky dá parte,

co bylo,

bylo.

Putyky, ty my sme nezarmucovali,

protože pro nás putyka byl svátek,

a každej si tam šťastně to svý brebentil,

a poslouchali sme se na půl ucha,

věřili sme si

a znali se v dobrým.

Víc třeba nebylo. Jen sem tam, jako na příklad

za časů marný mobilisace,

to těžký drsný sukno vojanský

nás dřelo v duši

jeden za druhýho.

No ale sňatky, úřady a tak,

a rozlišnost, jaká je lidem daná,

a hlavně stáří, a to je ta moudrost,

co zbabělost mu běhá pro pivo,

a sem tam někdo nesčítal si cévy,

aneb jiný věci,

o kterejch se neví,

zlá láska do srdce zaťatá,

– a se sekerou v srdci, k sakru dýchej –

někdy jen drobný šílenství,

hluboký, dětský, zpovzdálí –

oprchali jsme,

podzimku můj tichej!

To jsme to krásně

dopracovali.

Ty věci přatelství už jiný nebudou.

Když jeden kamarád ti k stáru zůstane,

ty na to nic.

Jen příčiny slehly.

No skrze kamaráda uzříš celej svět,

tu alej v zápase, křížem kráž rozvětvenou

jako skrz dírku

ocelový jehly.